I jeden čas tolik oslavovaný post-rock už prožil svoji fázi stagnace a opadání zájmu, přesto zde zůstává stabilní a bohatá scéna, na které není nouze o kvalitní počiny. Tam, kde selhávají průkopníci, nastupují nové tváře. A jednou z nich jsou Irové BUTTERFLY EXPLOSION, jejichž debut „Lost Trails“ je možno považovat za to lepší z roku 2010. Samozřejmě pokud se odhlédne od faktu, že se jedná o materiál poněkud starší, často označovaný obecnějším pojmem shoegaze.

BUTTERFLY EXPLOSION jsou jistým způsobem typický příklad toho, jak se bránit stylovým klišé, prostě vydat se do různých přesahů a fúzí. Jsou však i netypičtí v tom, jakým způsobem a hlavně s jakým bravurním výsledkem to zvládají. Žádné míchání stylů uvnitř skladeb, žádné kontrasty a krkolomně se střídající změny nálad. Na „Lost Trails“ naopak nalezneme kolekci skladeb, kdy každá z nich má svou jasnou tvář, charakter a styl. Když už se na nás vyřítí poprocková melodie jako v hitovce „Tracing Stars“, pak je to pop rock se vším všudy, příjemně rytmický, vířící nevtíravým refrénem a znělou čistou kytarou. Možná to není pop rock šitý pro rádia, ale o to je příjemnější.

Mezi nejsilnější skladby však patří ty, ve kterých se Irové jeví jako bravurní pokračovatelé té základní a prapůvodní podstaty post-rocku, takže určitě potěší příznivce zvonivé infantilnosti SIGUR RÓS (například skladba „Sophia“ nebo závěrečná „A Warmer Moment“). Zde se nejvíce odhaluje schopnost zapůsobit na emoce. A právě to je hlavní devizou „Lost Trails“ - citlivě poskládané aranže příjemně mrazivých melodií a harmonií, které nás odvádí kamsi do melancholického světa. Ale bez pompéznosti nebo utahané ospalosti. Mnohé skladby jako by kombinovaly průbojnost britské rockové scény s plačtivostí dnes již nefungujících ELLIOTT, ke kterým mají v některých momentech překvapivě blízko. To zřejmě i díky skvělému zvukovému a producentskému kabátku, který album dostalo od Torsten Kinsella (GOD IS AN ASTRONAUT).

Poněkud vybočujícím elementem je skladba „Chemistry“, kde zvuk, vokální linka a dokonce i zabarvení hlasu dává vzpomenout na zesnulého Petera Steelea a jeho TYPE O NEGATIVE. Ale překvapivě to nenarušuje kompaktnost desky jako celku. Ani hledání trochu tvrdších pasáží s hutnějším kytarovým zvukem nezůstane bez výsledku, třeba ve skladbě „Carpark“. Není to však ta poloha, která by byla pro album nosná. BUTTERFLY EXPLOSION sází především na sugestivní pohrávání si s náladami, sází na to, že dokáží zastavit uspěchané nenasyty, že osloví i hlukem otupělého posluchače a do jeho nitra vnesou trochu té pohody a klidu. Tady totiž nejsou emoce tím burcujícím prvkem, tady nejde o razanci, ani o vytváření nervozity, zde naleznete odpočinek a relax v dárkovém balení. Ne každému to stačí, dají se v tom vidět i za pozlátkem schované banality, ale co v životě není banální, když se na to podíváte z úhlu vlastní smrtelnosti?